Osobnost myslivce
Vlastnosti myslivce, zdůrazněme – dobré vlastnosti, patří bezesporu do mysliveckých tradic. Pro primitivní lidi, kteří si navykli na živočišnou potravu, byl lov nezbytný. Zpočátku sbírali plody, vejce, mláďata zvěře a ptáků a poté lovili jednotlivě. Ale brzy poznali, že ve větší skupině byl lov úspěšnější. A již v této chvíli vyvstal požadavek na osobní vlastnosti jednotlivců, které od nich nějaká vůdčí osobnost vyžadovala. Určitě to musela být neohroženost, síla, bystrost, vytrvalost, ale i ukázněnost, nezištnost a jakási družnost. A možná už také dobré přátelství navzájem a určitě nějaká tehdejší morálka. Dobré morální vlastnosti byly vyžadovány vždy, v každé době.
Myslivec musí být dobrý člověk
Začínáme-li přednášet v mysliveckých kurzech o osobnosti, citujeme v úvodu zpravidla, že již starořecký dějepisec Xenofón žádá ve své knize „aby lovec dodržoval střídmost při lovu“ a Laber v r. 1340 píše: „Kdo loví přiměřeně a se znalostmi, o tom má být hovořeno v dobrém“. Platí něco z toho i pro dnešní dobu? Jsem přesvědčen, že ano. Můžeme se potkat se nenasytnými lovci, kteří z vychloubačností provozují honbu za množstvím trofejí a staví na odiv svoje možnosti. Ale nejen ta střídmost jim chybí, ale i ty znalosti, protože mnozí žádný myslivecký kurz neabsolvovali a myslivecké zkoušky skládali podobně jako právníci v Plzni. Mají pak takoví lidé etiku a morálku?
Pojmem morálka v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilostí. Protože řádný myslivec musí nejdříve chovat a zušlechťovat, chránit a pečovat o zvěř, a až pak, až nakonec i lovit. U někoho by na velké množství trofejí bylo málo otýpek sena donesené do lesa hladovějící zvěři!
Ale to jsem se dostal příliš rychle do současné praxe. Ještě se trochu vrátím do historie. Časopis Česká myslivost z r. 1899 uvádí: „Ten kdo chce být dobrým myslivcem musí být poctivý, rozumný, moudrý, opatrný, neomrzelý, neohrožený, bdělý, bystrý, věrný, mlčenlivý, bohabojný, střízlivý a pevného zdraví, a milovati své psy“. To je vlastností!
Klasik ruské literatury I. S. Turgeněv jich vyjmenoval ještě více – 24. Mnohé z nich dnes sice vyloudí úsměv, ale hodně jich platí i dnes, a i pro českou myslivost.
Zejména provozovat myslivost ušlechtile a s citem. Mezi myslivci by neměl mít místo ten, kdo v touze po trofeji střelí srnce kamkoliv, jen aby získal trofej, neb v ty dny tak potřebnou zvěřinu. Jeli myslivec oprávněn zvěř usmrcovat, nemá přitom právo ji týrat a je o ni povinen celoročně pečovat.
Poctivost, slušnost a družnost
Měli bychom si dnes zdůrazňovat vlastnosti jako je čestnost a slušnost. Veřejnost na vesnicích časem pozná jaké jsou vztahy mezi myslivci, vycítí jejich vzájemnou nevraživost a to vrhá špatné světlo na všechny myslivce, na celou naši myslivost.
Samozřejmostí pak je bezpodmínečné dodržování všech zákonů, vyhlášek, doby lovu, i bezpečné zacházení se zbraní. Měli bychom zlepšovat vztahy v našich mysliveckých kolektivech, všichni by měli mít k sobě přátelský vztah. Proto je tak důležitý zvyk podávat si ruce, a to na znamení, že budeme spolu dobře vycházet, pracovat i lovit. Ale podat si ruce protože se to musí a chovat se nepřátelsky, před i po se vymračovat – to je falešné. Jsou bohužel i horší případy – že si myslivci vůbec ruce nepodají. I takové jsou zvyky v praxi. Náročností na vzájemnou slušnost a pořádek také budeme dodržovat dobré tradice zděděné po našich předcích.
MYSLIVECKÉ ODÍVÁNÍ
Zelená barva patří k lovu odedávna – je to barva přírody, a ta je také základem našeho oblečení ve všech odstínech, a i v kombinaci s hnědou, šedou a opět ve všech odstínech. Slavnostními mysliveckými barvami je i bílá a černá.
Tyto zásady dodržovali již majitelé různých panství při zavádění stejnokrojů pro své myslivce, lesníky, aby je nejen dobře rozeznávali, ale i aby se jimi mohli honosit.
Pokrývkou hlavy u všech myslivců je výhradně klobouk a čepice jen zimní. Lesníci z povolání mohou užívat čepice patřící k jejich stejnokroji. Veškeré kšiltovky, bekovky, plátěné a jiné čepice myslivci zásadně nenosí. Bohužel stále častěji je tento velký prohřešek možno vidět. Platí to i pro teplé počasí při honech na kachny. V tomto případě je možno připustit lehký plátěný klobouček, samozřejmě zelený. Prostovlasý nemůže jít myslivec na lov, kam by dal případný úlomek!?
Pokud si chce myslivec na klobouk umístit trofeje z pernaté, tak zásadně jen na levou stranu. Štětka se umísťuje do zvláštního toulce, poněkud dozadu a musí být jen vlastní trofejí. Pravá strana klobouku musí zůstat volná pro zasunutí úlomku. Přemíra odznaků a trofejí přestává být ozdobou a svědčí o pochybném vkusu majitele.
Myslivecká vyznamenání, odznaky za zásluhy o myslivost na klobouk nepatří, ta se připínají na pravou stranu saka na hruď.
Jednou ze zásad mysliveckého oblékání vždy bylo, aby se myslivci od sebe příliš nelišili. Teď naopak někteří mají snahu opačnou. Svědčí o tom různé kožené, až kovbojské klobouky a jiné zvláštnosti oděvu.
Již ve starší literatuře jsem našel výtku k oblékání myslivců: „nevhodné jsou různé součástky vojenské výstroje, výstroj neodpovídající mysliveckým tradicím“. V tomto smyslu musíme opět důrazně odmítnout, aby se myslivci dostavili na své společné akce v maskovacích oděvech, v maskovacích vzorech na jakýchkoliv oděvních součástkách, včetně pokrývky hlavy.
Maskáče do myslivosti nepatří, to by vypadalo, jako když jde jednotka do boje, nehledě k tomu, že je nosí dnes již hodně civilistů, turistů, rybářů a trampů i bezdomovců. Je to nevhodné, nevkusné a myslivečtí hospodáři by měli takto oblečené myslivce posílat ze zahájení honů domů.
Oblékání žen se řídí všeobecnými zvyklostmi a jejich ženské stejnokroje jim sluší určitě více než nám mužům. Na slavnostnější akce mohou nosit sukně, k lovu pak kalhoty. Klobouky, dámské také existují, by měli nosit ženy – myslivci vždy a smekají je při troubení jako muži.
Pozdravy mají myslivci jen dva: „Lovu zdar!“ a „Myslivosti zdar!“ Jiné nepoužíváme.