Zvyky při společných honech
Každé setkání myslivců začíná vždy podáním ruky.
Prosím za prominutí, že začínám popisováním – jak ruku podávat, někomu to bude úsměvné, ale asi čtvrtina myslivců to neumí. Takže: podáváme vždy pravou ruku (není-li zraněná), celou dlaní do dlaně (nikoliv jen prsty), tiskneme a potřásáme jen přiměřeně (nejvýše třikrát – asi po vteřině). Nejdůležitější však při podávání ruky je dívat se zdravenému s úsměvem do očí a nikoliv někam stranou.
Největším problémem však je, že ruka se podává na stvrzení, že spolu budeme lovit v upřímné družnosti přátelství a jsou někteří, kteří si sice ruce podají a vůbec spolu nemluví, protože se dlouhodobě nemají rádi. A pak jsou i tací, kteří si z téhož důvodu ruce nepodají vůbec.
Od obojích bychom měli žádat, aby si své problémy vzájemně vyřešili, nebo aby nebyli vůbec účastníky společného lovu, neřku-li jednoho mysliveckého kolektivu.
Nástupy k zahájení
Formy nástupů ke společným lovům nejsou až tak přesně sešněrovány starými tradicemi. Svědčí o tom mnoho alternativ uváděných v různých učebnicích a mysliveckých knihách, často poněkud protichůdně, jinak pro méně, jinak pro více účastníků.
Zcela se neosvědčily ty návody, kde jsou stavěni vedoucí honu do jedné řady se střelci, protože na opačném konci je pak špatně rozumět pokynům vedoucích. A také ty, kde jsou honci stavěni na stejné úrovni se střelci před vedoucí honu.
Stejnou nevýhodou je i případ, kdy vedoucí honu stojí na boční straně pomyslného čtverce, podobně jako je tomu při výřadu.
Nejvhodnější je, když stojí vedoucí honu proti střelcům a honci na jedné boční straně, trubači na druhé a tvoří tak společně čtverec takto (Obr. 1)
Tento způsob nástupu se v praxi osvědčil nejlépe, vřele ho doporučuji, je možné ho praktikovat jak při malém, tak i při velkém počtu účastníků a není v rozporu se žádnými tradicemi.
Střelce při malém počtu účastníků stavět jen do jedné řady. Při větším počtu zpravidla do dvojřadu, a zcela výjimečně, při velkém počtu účastníků i do trojřadu. Tam, kde se praktikuje obstavování lečí z pravé a levé strany, je první řada levá, druhá pravá (příště obráceně). Na počátek každé řady se mohou postavit závodčí, které si pak střelci pamatují a stále je následují. Závodčí mohou stát při zahájení i vedle vedoucích honu.
Stává se, že host má s sebou nějakého rodinného příslušníka, či přítele. Je chybou, když ten se pak staví s ním do řad střelců. Měl by stát při zahájení buď mezi honci, pokud s nimi i při honu půjde, nebo opodál jako divák. Při samotném lovu, pokud má patřičný věk a bude zapsán jako účastník, pak může být u střelce, nejlépe těsně za ním.
Někde bývá osvědčeným zvykem losování pořadových čísel střelců, sudá pak mají „praváci“, lichá „leváci“. Podle vylosovaných čísel se staví střelci na jednotlivá stanoviště. Počátek obsazování se pak vždy o jedno či dvě čísla posunuje, takže přidělování stanovišť je spravedlivé. Ale tady již nejde o tradici, ale o praxi v organizaci lovu.
Při zahájení společných lovů je nutno dávat lovcům i honcům jasné a výstižné pokyny, kterých musí každý přesně uposlechnout, zejména pokud jde o bezpečnostní pravidla.
Při nátlačkách na vysokou a naháňkách na černou se za úspěšného lovce považuje ten, kdo dal první ránu, která smrtelně zasáhla, i když zvěř v ohni složily zásahy souseda. Ty platí jako rány dostřelné. Výjimkou je však případ, kdy kus nebyl první ranou zasažen tak, aby mohl být dohledán. Pouhé „škrábnutí“ neopravňuje střelce, aby mu byl kus přiřčen.
Při lovu drobné zvěře platí pravidlo, že lovcem složeného, nebo psem dohledaného, kusu je poslední střelec, který na kus střílel. Ovšem ten, kdo byť neúmyslně střelil již na zvěř smrtelně zasaženou, nemá právo úlovek hlásit za svůj. Tedy zjednodušeně – „první kule, poslední brok“! Tak praví starý zvyk převzatý od našich předků.
Co se troubí při zahájení honů píši již v č. 5 časopisu Myslivost. Je-li však zahájení honu bez troubení, i tak vyslechnou účastníci uvítání s nepokrytou hlavou, když před tím tak učiní i vedoucí honu. Je velmi nevhodné vybírat od účastníků honu při nástupu finanční příspěvek.
Nevhodně oblečení (v maskáčích, bez klobouku a podobně) mohou být z účasti na společném lovu vyloučeni.
Výlože
Po každé leči se tímto zvykem dává najevo, že se všechna zvěř řádně eviduje, že se nic nezatajuje. Klade se na pravý bok, výjimku tvoří drobná pernatá a vodní zvěř, kterou je lépe klást na hřbet. Stejné pravidlo platí i na výřadu. Každý desátý kus se povytáhne, každý druh se klade do samostatné řady, u bažantů a kachen se rozlišuje pohlaví už na výloži, stejně jako později na výřadu. Zvěř se při výloži zběžně prohlédne, stranou se dají znehodnocené kusy, zajíci se ošetří vymačkáním. Psaři výloži se myslivci nestaví do žádných řad, ale také nevyužívají této krátké přestávky ke kritice průběhu honu a stavů zvěře. Průběh honu tím nesmí být rušen.
U výloží se netroubí Halali, snad jen když je uloven vzácnější druh zvěř, pokud se na honu může lovit. Naopak již při výloži je možno předávat úlomky, aby úspěšní lovci byli viditelně oceněni pro další průběh honu.
Výřady
Hned na úvod si připomeňme, že účelem výřadu je vzdát důstojně poctu zvěři a slavnostně ukončit lov. Podle toho musíme volit i místo výřadu. Neměl by být na návsích, náměstích, dvorech, na dlažbě, asfaltu. Nejlépe na trávě, na kraji lesa, kde hon skončil, či u lovecké chaty. Může být použita chvoj jako podklad pod zvěř, nebo k orámování celého výřadu, do rohů pak, pokud jsou, malé smrčky.
Zvěř se pokládá zprava doleva.
Pořadí pokládané zvěře na honech na drobnou: první liška s oháňkou do pravého úhlu od těla, dále následují zajíci, králíci, bažantí kohouti, bažantí slepice, kachny, drobná pernatá, malé šelmy, straky, vrány a další.
Pokud je však ulovena spárkatá zvěř, černá na naháňkách, dávají se ulovené lišky až za ně a na konec výřadu zase drobné šelmy. Nevhodné je zvedat černou zvěř na roztažené přední běhy.
Každý desátý kus se o polovinu těla povytáhne, zvěř by neměla být na sebe namačkána a mezi řadami je dobré nechat místo na projití.
Největší chybou a bohužel současně i nejčastější, je překračování řad zvěře. Je to paradox: myslivec připravuje výřad k poctě zvěře a přitom ji potupí překračováním. Někteří honci na znamení své profesionální vyzrálosti dokonce i házejí se zvěří, pernatou nosí za stojáky a plováky, ne za hlavu!
Dojem ze sebekrásnějšího honu pokazí hrubé zacházení s úlovky, a to nejen překračování řad. Přesto jako host bych nedokázal pokárat provinilce, ale kdokoliv by to učinil, určitě bych ho podpořil.
Rozhodně to však musí učinit myslivecký hospodář, protože tyto vážné prohřešky jsou především jeho špatnou vizitkou.
Na výřadu jsou přítomni všichni účastníci honu, odcházet předčasně je neslušné. Všichni jsou na nástup řádně ustrojeni a se zbraněmi. Rodinný doprovod se opět nestaví mezi střelce, ale buď mezi honce, nebo opodál.
A nyní k tomu problému, který nám stále komplikují asi čtyři různé verze uváděné v učebnicích: jak se staví účastníci honu k výřadu. V praxi pak vidíme u výřadů mnoho chyb, některé jsou dokonce zdokumentovány vašimi fotografiemi, zaslanými do našeho časopisu Myslivost. Jen namátkou – v č. 4/2009 na str. 92 je fotografie lovkyň u jejich výřadu a ony nestojí u hlav zvěře, ale zcela na opačné straně! V č. 2 z letošního roku na str. 102 a 103 jsou další důkazy o chybách na výřadech. Na jednom snímku byly lišky položeny před úlovky černé zvěře. Na druhé fotografii nazvané Menší naháňka (správně nátlačka) je výřad bezesporu úspěšného lovu, avšak honci stojí tam, kde by měli stát vedoucí honu a ti stojí tam, kde by měli stát honci. A navíc je nám vnuceno předpokládat, že byl uloven jenom jeden druh zvěře spárkaté a jen jedno pohlaví, protože všechna zvěř je zhuštěna jen v jedné řadě, doslova jeden kus na druhém.
Střelci musí stát vždy proti hlavám zvěře, zatímco vedoucí honu proti hřbetům a honci proti běhům (stojáčkům), tedy na druhé straně proti střelcům. Aby výřad by obstoupen, jak nám praví tradice našich předků, pak pro trubače zbývá místo proti vedoucím honu.
Při takovém seskupení všichni vyslechnou se vší vážností, v pozoru, s obnaženou hlavou, počet úlovků podle jednotlivých druhů, poděkování za kázeň a možná drobné výtky nedostatků. Honci budou určitě vždy oceněni za honbu v těžkém terénu.
Klobouky na hlavy putují až po závěrečném zvolání Lovu zdar! A po skončení troubení. Nikdo by neměl během ceremoniálu telefonovat, to je nutno odsoudit, stejně tak, když si někdo sám bere zvěř z výřadu. Každý počká co je mu podáno.
Dohořívající ohně bývají symbolem konce hezkého dne stráveného s dobrými přáteli v přírodě. Neodmítneme pozvání k účasti na poslední leči, se kterou jsme samozřejmě počítali, protože jsme nepřijeli si jenom zastřílet a pro zvěřinu. Z neúčasti na poslední leči nás může omluvit jen nějaká vážná nepředvídaná událost.